Podpora neuro-motorického vývoje

Proč se primární reflexy zabýváme?

Primární reflexy jsou důležité geneticky podmíněné pohybové vzorce. Jsou nezbytnou součástí vývoje dítěte během těhotenství, porodu a zejména v prvním roce života. Jsou klíčem k neuro-motorické zralosti, a tedy nezbytným základem pro učení a chování.

Průkopníkem teorie, že přetrvávající primární reflexy mohou ovlivňovat vývoj i u dětí bez neurologického poškození (jako je dětská mozková obrna), byl britský psycholog Dr. Peter Blythe. Podle této teorie mohou tyto aktivní primární reflexy fyzicky bránit dítěti v klidném sezení, správném úchopu tužky nebo koordinaci očí, což vede k symptomům podobným ADHD, dyslexii či dyspraxii.

Na rozdíl od klasické medicíny, která přetrvávající reflexy vnímala převážně jako příznak těžkého poškození mozku (např. DMO), Blythe poukázal na možnou existenci funkčních obtíží u jinak zdravých dětí.  

Výzkumy v posledních letech - "novodobé" pojetí přetrvávání primárních reflexů.

U staršího dítěte není vhodné vnímat primární reflex jako izolovaný pohybový vzorec, který lze jednoduše "otestovat" a následně samostatně inhibovat. Reflexní reakce jsou součástí komplexní organizace senzomotorického systému. 

Výzkumy ukazují, že se v průběhu vývoje dítěte původní reflexní mechanismy postupně modulují a začleňují do vyšších úrovní řízení pohybu. Jejich projevy ovlivňuje svalový tonus, posturální kontrola, vestibulární a proprioceptivní systém, zrakové a další smyslové informace i zkušenost dítěte s pohybem. To znamená, že u staršího dítěte můžeme pozorovat spíše určitý způsob motorické reakce nebo organizace pohybu, který vychází z raných vývojových mechanismů, než "samotný přetrvávající reflex".

Proto při vyšetření nesledujeme pouze to, zda se určitý reflex objeví či neobjeví. Zajímá nás především jak dítě reaguje na změnu polohy, jak stabilizuje hlavu a trup, jak pracuje s těžištěm, jak využívá proprioceptivní a vestibulární informace, jak koordinuje obě strany těla a jak propojuje pohyb s vizuálním vnímáním.

Terapie proto není zaměřena na izolované "odstranění reflexu". Jejím cílem je podpořit lepší organizaci senzomotorického systému a postupné začlenění raných pohybových vzorců do zralejší, přesnější a volněji řízené motoriky.

Co je cílem terapie?

Cílem terapie není "odstranit reflexy", ale podpořit dozrávání a organizaci celého senzomotorického systému dítěte. V terapii proto pracujeme s pohybovými aktivitami, které podporují:

• stabilitu a kontrolu hlavy a trupu,
• správné nastavení a řízení svalového tonu,
• koordinaci pravé a levé strany těla,
• rovnováhu a orientaci v prostoru,
• zpracování vestibulárních a proprioceptivních podnětů,
• koordinaci očí a rukou,
• jemnou i hrubou motoriku,
• přechod od celkových reflexních reakcí k přesnějším a volně řízeným pohybům.

Jednotlivé aktivity jsou voleny podle aktuálního vývojového profilu dítěte 

Každé dítě se vyvíjí individuálně.

Přítomnost určité reflexní reakce proto sama o sobě nepředstavuje diagnózu ani automaticky znamená potřebu terapie. Při vyšetření vždy posuzujeme reflexní projevy v souvislosti s celkovým motorickým, posturálním a senzomotorickým vývojem dítěte.

Pro koho může být tato terapie vhodná?

Podpora neuromotorického vývoje může být přínosná u dětí, u kterých pozorujeme například obtíže s koordinací, rovnováhou, držením těla, jemnou motorikou, grafomotorikou nebo celkovou motorickou obratností. Smyslem je vytvořit dítěti vhodné podmínky pro další rozvoj jeho motorických a senzomotorických schopností.

U dětí s dyspraxií, ADHD, ADD, PAS, děti se syndromem ploché hlavičky (plagiocefalie), děti s chronickým stočením hlavy k jedné straně krku (Torticollis) je často patrná tzv "VELKÁ TROJKA":

• zhroucená postava
• snížené svalové napětí
• obtíže s rovnováhou a koordinací

Jsou Vám některé z níže uvedených obrázků povědomé? 

V průběhu vývoje se původní reflexní mechanismy postupně modulují a začleňují do vyšších úrovní řízení pohybu. Jejich projevy ovlivňuje svalový tonus, posturální kontrola, vestibulární a proprioceptivní systém, zrakové a další smyslové informace i zkušenost dítěte s pohybem. To znamená, že u staršího dítěte můžeme pozorovat spíše určitý způsob motorické reakce nebo organizace pohybu, který vychází z raných vývojových mechanismů, než "samotný přetrvávající reflex".

Proto při vyšetření nesledujeme pouze to, zda se určitý reflex objeví či neobjeví. Zajímá nás především jak dítě reaguje na změnu polohy, jak stabilizuje hlavu a trup, jak pracuje s těžištěm, jak využívá proprioceptivní a vestibulární informace, jak koordinuje obě strany těla a jak propojuje pohyb s vizuálním vnímáním.

Terapie proto není zaměřena na izolované "odstranění reflexu". Jejím cílem je podpořit lepší organizaci senzomotorického systému a postupné začlenění raných pohybových vzorců do zralejší, přesnější a volněji řízené motoriky.